Tarragona
Katalánsko
Universitat Rovira i Virgili

english
version

Tarragona - blog - červen

25. července, Zase doma, Martina
19. července, Ukončení blogu, Michal
23. června, Ráj, Martina
20. června, Katalánskokatalánský výlet, Martina
18. června, Aigüestortes, Michal
17. června, Korkové duby a přírodní park, Martina
10. června, Hausmann, Martina
9. června, Diplomka a výlety, Michal
6. června, Jak jsme si pěkně zaplavali, Martina

25. 7. 2010, Zase doma, Martina

Vážení,

náš studijní pobyt ve slunné Tarragoně skončil. A s ním i probírání našich intimních zážitků veřejně na internetu. Děkuji, že jste vydrželi celý rok s námi, děkuji za všestrannou podporu – potřebovali jsme ji, za návštěvy i za milé odezvy. Doufám, že se vám blog líbil, že vás motivoval ke studiu katalánštiny, k účasti a organizování demonstrací za samostatné Katalánsko nebo alespoň k návštěvě katalánských krás.

Tímto se s vámi oficiálně loučím. A až budete organizovat nějakou katalánskou aktivitu, nebo nám budete chtít věnovat katalánskou vlajku, určitě se nám ozvěte!

Adeu!

Martinka

19. 7. 2010, Ukončení blogu, Michal

Vážení čtenáři našeho blogu, děkujeme za návštěvnost a doufáme, že jste se dočetli něco zajímavého a že vás náš blog třeba i inspiroval k založení vlastního blogu. K čemu je vlastně takový blog dobrý? Tak třeba zjistíte, že lidé, kteří si nikdy žádný blog nezaložili a založit neplánují a nechtějí, mají nejvíc dementních připomínek k blogu. To ale asi není nic nového :-) Člověk si také během psaní leccos zjistí (např. co to je Priorat a mnoho dalšího) a udělá si více jasno ve svých názorech. Pak je možné konfrontovat vlastní názory různého data (malý příklad, cituji sám sebe z 31. 10. 2010: „Krásná, inteligentní a pořádná dokotorandka Adriana z Kolumbie mě začala zasvěcovat do tajů katalytické hydrogenace dusičnanů.“ a pak cituji Martinu ze 17. 5. 2010 „Michal měl dnes měřit nějaké vzorky, ale školitelka mu je prostě nedala! Prostě mu je schovala. Slyšela jsem ho, jak si o ně několikrát říká. A pak mu je nedala…“) A další přínos blogu je, že jsme díky němu poznali zajímavé a inteligentní lidi, kteří se vydali na delší pobyt do Tarragony, nebo to plánují. (Ondra, Katka, Monika a jistě poznáme i další...) Každý, kdo pobýval delší dobu v Tarragoně, je totiž zajímavý a inteligentní :-) Jo a pokud máte jakékoli konstruktivní připomínky k blogu, budu rád, když nám je sdělíte tady na Shoutboardu, mejlem, nebo třeba komentářem na fejsbuku. Moltes grácies i adéu!

23. 6. 2010, Ráj, Martina

Původně jsem chtěla napsat o tom, jak mě Michal vzal do lezeckého ráje – Siruany a okolí – a jak mě donutil zlézat skály v lezečkách z Eroski, s lanem z Eroski a se sedákem z Eroski, jak mě nechal viset na skále a vyhrožoval páskem, ale potom jsem se rozhodla nelhat a napsat pravdu: Michal mě vzal do ráje!

Sice jsme se nevykoupali v přehradě, jak bylo v plánu, ale zato jsme se vykoupali ve vodopádu! Představte si to: modromodré jezírko, kde vidíte až na dno, vodopád shora, nikde nikdo! Kolem rudé skály a příroda.

Když jsem to vyprávěla naší spolupracovnici z laborky, jak to bylo romantické, řekla, že nechce vědět podrobnosti, ale vám je povím: Voda v jezírkách je celkem ledová, ale jedná se o přírodní aqvapark s nulovou účastí. Hmmm. Slunce pálilo, takže jsme se zchladili s velkou radostí. Trochu nám umrzaly nohy, ale na koupání v zamrzlém potoce to nemělo. Vodopád nám masíroval záda a Michal děsně ječel, že kdyby to bylo zakázané, už jsme zatčeni. Takže NÁDHERA!

Dnes jsme byli na univerzitě vyřídit dokumenty. Snad ani nebudu popisovat, že to byl krutý návrat na zem. Ztratili kopii našeho překladu diplomu, museli jsme se pro něj vracet domů, sdělili nám, že náš španělský diplom přijde za dva roky, že za něj ale už letos máme zaplatit 200 euro, ale že vlastně nevědí jak – mezinárodní platební styk je velká neznámá…

Koordinátor Erasmu je ale moc fajn a od něj ty dokumenty, co potřebujeme na Erasmus, dostaneme, takže se nebojte sem jet. Jen ta prémie v podobě diplomu s podpisem španělského krále je asi jen takový sen… A to jsme udělali o víc jak deset kreditů než jsme měli…

Dnes je zase fiesta a mlátí se petardami. Moc to nepozorujeme, bojíme se. Nějaký katalánec nám hodí petardu do obličeje a co potom. Tady házení petard do obličeje není trestním činem… Myslím ale, že zvířata by se takhle týrat neměla. Slyším z okna štěkat rozzuřeného psa.

Bumbumbumbum.

20. 6. 2010, Katalánskokatalánský výlet, Martina

Uff, vrátili jsme se z katalánského víkendu, který pořádal místní hiking club. Byla to velice zajímavá zkušenost. V pátek jsme odprezentovali naše diplomky – jako ne, že by se na tom v Praze ještě nemělo zapracovat. Michalova školitelka se mě zeptala, jestli jsem v kontaktu s mou školitelkou, tak jsem taktně naznačila, že je s ní jaksi trochu těžké být v kontaktu. Michalova školitelka mi poradila, ať svou školitelku po emailu poprosím, zda by mi neposlala nějaké komentáře k tomu, co jsem napsala. Rada nad zlato, ehm, co asi dělám, že? Nicméně mi také sdělila, že už jsem dostala z písemné části známku, a že byla velice pozitivní. Moc tomu nevěřím, vzhledem k místní pravdomluvnosti – asi by mi do očí neřekla, že si myslí, že jsem se flákala, ale vzhledem k tomu, že jsem jim naměřila data, co by jinak nenaměřilo deset místních studentů, bych si jako dobré hodnocení zasloužila…

Potom nám ještě řekla, že nám budou také hodnotit naši ústní prezentaci, což by bylo celkem logické, kdyby nám ještě před týdnem netvrdili, že je to jen trénink na Prahu, který děláme dobrovolně, a hodnotit se nebude… Také po mně chtěla průtokoměr, který nám zapůjčila firma, co se mezitím snažila opravit ten, co byl zaplaven organickými rozpouštědly – ne mou vinou, neboť zde svou vinu přiznat nemůžete – je to neetické. Průtokoměr jsem jí vrátila a ona mi oznámila, že UŽ máme ten původní opravený. Bezva, trvalo to jen dva měsíce. Pak se mě zeptala, jestli ten opravený chci, jestli budu příští týden pracovat. No tak jeden den prezentujete diplomku a ještě týden po tom pracujete? Jsem ji ujistila, že příští týden odjíždíme. Překvapení, že?

Takže po téhle prezentaci jsme se šli zchladit do moře, které mělo asi pět stupňů – nějaké klimatické změny, asi… A připravili jsme se na katalánský výlet tím, že jsme dali lahev cavy.

Ráno v sobotu v sedm hodin jsme byli nastoupeni na shromaždišti. Autobus přijel trochu později, ale klídek, jo? Zjistili jsme, že s námi jedou fajn lidi a jeden mimoň, o kterém musím napsat víc – stal se zdrojem našich zážitků.

Takže jsme vyjeli směr Reus. Mimoň se cestou snažil narvat svůj megabatoh do poličky nad hlavami, ale vždy, když se mu to na chvíli podařilo, batoh vypadl zpět. Naštěstí během cesty – asi při pátém pokusu – správně usoudil, že gravitaci neporazí. Museli jsme zastavit na kafe – někteří si zapomněli vodu – naštěstí mimoň pohotově vyběhl pro pětilitrový kanistr – není nad vycházku s pětilitrovým kanistrem ;-) Ovšem vzhledem k tomu, že celou dobu zpíval chorály, se mu to asi neslo dobře.

Dopoledne jsme pochodovali. V itineráři bylo napsáno, že překonáme převýšení 500 metrů. Přesto stoupání nejednoho jedince překvapilo. Že bych byla jediná, kdo katalánský itinerář četl? Jednou jsme museli dokonce zastavit a provést operaci lepení náplasti. Kdybych dělala u lepení náplasti takové divadélko, hausmann by mi dal páskem, že bych se při přelepování náplasti neposadila (Pro všechny ochránce ženských práv, co čtou náš blog: nečtěte to, jo?).

Byli jsme jediní nejižani na exkurzi, katalánci byli ve většině- asi naše nejkatalánštější akce. Takže se pořád mluvilo katalánsky, a my byli trochu mimo, ale jen trochu. Při obědě jsme pozorovali nádherný výhled a potom mimoně. Byla jsem ráda, že jsem ho neschytala jako vedoucího práce, jako jsou chvíle, kdy si začnete vážit i kojících neodpovídajících školitelek. Mimoň všem nabízel svou rozhňácanou špenátovou tortillu (hausmann tvrdil, že to je špenátová a ne plesnivá tortilla – byla zelená). Katalánci jsou moc přátelští a pořád něco nabízejí. Mimoň vše přijímal – od jedné paní si vzal džus a nalil si ho do pusy tolik, že půlku musel vyprskat kolem sebe – naštěstí jsem byla daleko. Potom se začal hrabat v zadku. Nevěděla jsem proč, ale hausmann mi vysvětlil, že si tak asi vyšetřuje prostatu. Myslím ale, že ani v katalánsku si lidé nevyšetřují prostatu ve společnosti dvaceti dalších lidí a navíc přes kalhoty.

Odpoledne jsme přišli ke kapličce, kde jsme měli spát (v ubytovně u kapličky). Součástí komplexu bylo i muzeum s 8000 let starými skalními malbami. Prohlídka se odehrála v katalánštině, ne že bychom úplně rozuměli. Také jsme si prohlídli skutečné malby na skalních stěnách, které byly oplocené, aby je lidi nemohli ohmatávat, odloupávat a očurávat. Moc zajímavé.

Po prohlídce jsme se šli ubytovat. Zabrali jsme si postele a všichni hromadně se vrhli na sprchy. Sprch bylo celkem šest, nás dvacet dva a na sprchování jsme měli dvě hodiny – do večeře – a až do rána po večeři. Počítejte se mnou – každý měl na osprchování víc jak půl hoďky. My jsme se katalánské rvačky o vodu nezúčastnili, dali jsme si zmrzku a šli na vyhlídku. Před večeří jsme se stihli vyspršit v prázdných sprchách…

Večeře byla absolutně luxusní, obrovská, chutná, vynikající. Trochu ji kazilo to, že se při ní všichni bavili způsobem, při kterém překročili pětkrát hygienickou hranici hluku. Ovšem po tom vínku… Jedna slečna se tak rozzuřila při diskuzi, že se málem poprala s jedním chlápkem, ale přežili oba. Také jsme zavedli konverzaci na nezávislost atd. a dozvěděli se zajímavé věci. Mimoň měl při večeři plnou pusu, takže nezpíval. Žvanil až na pokoji, když jsme všichni chtěli spát, naštěstí šeptem.

Ráno jedna katalánka dostala záchvat, že asi nepůjde na další pochod, že se nevyspala, že nikdo neotevřel okno, a že tam byl hrozný vzduch. Michal konstatoval, že jí manžel málo mlátí páskem, ale jenom česky.

Snídaně i výlet byly bezva, luxus. Mimoň pěl, ale už jsme si zvykli. Po výhledu na Deltu řeky Ebro přišla maximáně dokonalá žranice v luxusní restauraci – lidi chodili kolem a závistivě koukali, jako to obvykle děláme my. Sedla jsem si vedle mimoně, protože vedle něj nikdo nechtěl sedět, a abych měla zážitky. Realita předčila mé očekávání. Nejprve nosili na stůl různé mořské obludy. U každé dávky byl citrón, abychom si je mohli pokapat. Což jsem ovšem nikdy nestihla. Mimoň každý citrón bleskově zabavil a vyždímal si ho do své skleničky, ve které zmixoval luxusní katalánské víno se sladkou sodovkou.

Příšery byly celkem slušně připraveny, čerstvé a chutné. Přesto jsem jich nemohla sníst tunu. Katalánci se mi smáli, ale já jsem si to naplánovala, abych měla místo i na další chody. Mimoňovi se nelíbilo, jak si nedůvěřivě prohlížím chobotničky, vzal mou vidličku skoro za tu část, co se s ní už jí a napíchnul mi obří kus. Naštěstí jsem očkovaná proti žloutence. Naštěstí i proto, že na mě během oběda dvakrát káplo a já se obávám, že to bylo z toho, jak můj soused prskal.

Po několika dávkách potvor přišel hlavní chod – paella nebo fideua – my si s Michalem dali každý něco jiného, abychom si to mohli v půlce vyměnit a ochutnali obojí. I tak by na nás ale zbylo – připravili mega porce z obou dvou jídel. Moc mi to chutnalo.

Poté přišel moučníček – Crema catalana, ručně vyrobená – óóó. Celou dobu jsem se olizovala. Nutno podotknout, že jsme popíjeli litry vynikajícího vína, což katalánce inspirovalo k tomu, že dáme číšníkovi každý jedno euro dýško. Jeden méně opilý se bránil, že je to moc, ale nakonec ustoupil – co mu zbylo, že?

Večer jsme se ještě byli zchladit v ledovém moři, ale já tam nevydržela ani dvě minuty, jak bylo ledové – někdo vypnul podmořské topení.

Doma o víkendu někdo vytřel, co mohl, no nádhera, hlavně, že jsme to nemuseli dělat my. A zítra jedem poznávat další katalánské krásy… A pak vyřizovat papíry, což bude asi další katalánské dobrodrůžo.

Co je ovšem poučení dnešního dne? Važte si lidí okolo sebe! Když si jich nebudete vážit, osud vám přihraje nějaké mimoně, a to je pak tedy síla! Já si teď všech vážím na 300 %!

18. 6. 2010, Aigüestortes, Michal

V pátek 11.6. ráno jsme vyjeli do Pyrenejí, do národního parku Parc Nacional d'Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Vlakem jsme dojeli do Lleidy, tam jsme si dali kafe a pokračovali vlakem do Balagueru, kde jsme se podívali na kostelíček a pokochali se výhledem na slumoidní střechy. Taky jsme si dali poslední oběd z našich naprasklých, smradlavých a nenáviděných krabiček, ve kterých jsme si nosili oběd na univerzitu. Po obědě jsme je s velkou radostí vyhodili do koše. Jedli jsme na kruháči u místní rambly a během oběda nám dva kolemjdoucí popřáli dobrou chuť. Pokračovali jsme vlakem dál do La Pobla de Segur, kde jsme těsně stihli bus do Esterri d’Áneu. Po cestě docela slušně pršelo, a tak jsme ochotně zapadli do rezervovaného hotelu, který byl levný, dvouhvězdičkový, ale pokoje a snídaně byly jako čtyř až pětihvězdičkové. V dešti jsme se šli podívat, co všechno je ve vesničce. Narazili jsme na ekomuzeum, což byl zachovalý starý statek, kde nám průvodkyně ochotně všechno ukázala a vysvětlila. Pak naštěstí přestalo pršet, a tak jsme si dali malý okruh nad vesničkou po Sender de Santa Llucía. Na vyhlídce nad náma přeletěli supi. Ráno jsme si dali snídani, při které jsem zažil malý technologický orgasmus, protože jsme si mohli otoustovat tousty na kontinuálním toustovači. Toustovač byl permanentně zapnutý, z jedné strany se vložil neotoustovaný toust a z druhé strany vyjel otoustovaný toust. Po snídani jsme se v oficině de turisme zeptali na pár věcí. Paní měla štěstí, že nejsem její šéf, protože by měla v lepším případě peklo, v horším případě vyhazov. Věděla hovno, ale aspoň nám dala zajímavý letáky. Vystoupali jsme do Sonu, kde jsme si vyfotili románský kostelíček a pokračovali k Refugi Pla de la Font, kde bychom mohli zůstat, kdyby bylo moc hnusný počasí. Po cestě jsme potkali horské koně a krávy. To refugi byla taková naše jistota pro případ hnusného počasí, kterou jsme si naplánovali, protože jsme moudří, rozumní a zodpovědní. Naštěstí ale hnusně zrovna nebylo, nebe bylo částečně i modré, a tak jsme vystoupali až do sedla (2200 m.n.m.), kde jsme si užili výhled na dvě strany, a pak jsme sestoupali dolů do údolí, které vedlo až k Estany de Sant Maurici. Martině se nelíbilo, že jsem ji chtěl vybičovat k lepším výkonům páskem, a tak jsme zůstali v Refugi Ernest Mallafré kousek od jezera (1900 m.n.m.) a nešli jsme k Refugi Amitges (2400 m.n.m.). Zato jsme si užili romantickou večeři na břehu jezera a pak jsme kecali s jedním ukecaným Polákem a dvěma Holanďany, kteří s námi spali v refugi. Ti nám doporučili druhý den nejít přes to vyšší sedlo (2500 m.n.m.) kvůli většímu množství sněhu, a tak jsme šli přes to nižší (Portarró d’Espot, 2400 m.n.m.). Rozhodli jsme se tak i díky chlápkovi v refugi, který na odpoledne předpovídal déšť. To se celkem vyplnilo, a tak jsme si dopoledne užili slušný a velmi fotogenický počasí, kdy jsem vyfotil několik fotek s odrazem hor v jezeře. Za slušnýho počasí jsme i přešli (za občasného brodění se sněhem) k Estany Llong do Refugi Estany Llong. Tam jsme přišli akorát včas, protože zrovna začalo asi na hodinu nebo dvě pršet. Pak jsme si ale dali vycházku bez věcí ještě k Estany Redó, ve kterém byl malý ostrůvek. Cestou k jezeru jsme si uvědomili, že občas v tomto národním parku znamená cesta a potok totéž. Na druhý den jsme plánovali buď sejít do Boí nebo přejít sedlo (2700 m.n.m.) do Refugi Joan Ventosa i Calvell. Protože ráno bylo fakt hnusně a protože jsme zodpovědní a rozumní, tak jsme už žádný hory nepřecházeli, ale jen sestupovali dolů přes Aiguestortes, což znamená zkroucený vody, což je potok, který se rozdvojuje, roztrojuje, ... nekonečno a zase slévá v jeden nebo dva potoky, ... nekonečno. (Bráško z matfyzu, máš radost? Představil sis Aiguestortes?) Nakonec bylo tak hnusně, že jsme od parkoviště dojeli až do Boí taxíkem, který stál každýho jen 5 euro, protože nás chtělo jet z šesti, kteří se schovali v budce u parkoviště, všech šest. V Boí jsme navštívili románský kostelík zevnitř, pak jsme došli pěsky do Taullu, prohlédli si dva románské kostelíky, tentokrát jen zvenčí a nakonec došli do Erill la Vall, kde jsme si prohlédli poslední románský kostelík. Dovnitř se nám už opět nechtělo, a tak jsme radši navštívili cosi, bombasticky nazvané Centre d’Interpretació Románica. Bylo to celkem o ničem, jak nám ostatně naznačila i Katalánka pracující v tomto centru, když nám raději doporučila navštívit kostelíček ve zbývajícím čase před siestou. Ale neposlechli jsme ji a dobře nám tak :-) Během očumování kostelíků naštěstí nepršelo, ale vrcholky hor byly skryty ve slušně neprůhledných mracích. Z Boí do El Pont de Suert jsme stopovali, protože autobusy na této trase tímto směrem jezdí jen v 8.30 ráno a nám se nechtělo přes půl dne a noc čekat. Naštěstí nám zastavilo asi hned desáté auto se sympatickou mladou Katalánkou původem z Extremadury. Prvních pár minut jízdy jsme byli trochu nervózní, protože s námi jel i nějaký katalánský sprosťák, který sprostě nadával, že má malý plat, ale pak naštěstí vystoupil. V El Pont de Suert jsme na autobusáku zjistili, že autobus do La Pobla de Segur, odkud se dá jet do Trempu, v červnu nejezdí, přestože se objevoval na informační obrazovce. Začalo opět slušně pršet a tak jsme ani nelitovali, že jsme nakonec jeli busem do Lleidy a odtud busem do Tarragony. Cestou mezi El Pont de Suert a Lleidou jsme projížděli Aragonem, což nás trochu znervóznilo, protože to už nebylo Katalánsko a z okna jsme neviděli jediný katalánský nápis. Naštěstí jsme ale časem zajeli zpět do Katalánska. První půlku cesty lilo jako z konve (asi horsko-pyrenejské klima nebo co) a najednou, ani nevím, kdy a jak, byla silnice suchá (přímořsko-kontinentální klima nebo co). V jedenáct večer jsme dorazili do Tarragony. Další dny bylo v Tarragoně slunečno a nepršelo, ale v Aiguestortes prý nad 1500 m.n.m sněžilo. A dnes jsme odprezentovali naše diplomky. Uf. Tímto jsme splnili všechny povinnosti, které jsme si mohli zkazit naším zaviněním (zkoušky a prezentace) a už zbývají jen povinnosti, které nám může někdo zkazit jeho nebo jejím zaviněním (papírování).

17. 6. 2010, Korkové duby a přírodní park, Martina

O Pyrenejích vám vypoví Michal, byl to nádherný výlet, trochu nás zlobilo počasí, ale z fotek můžete vidět, že dokonalost sama… Další dny jsme jeli do Mont-Roige, byli jsme v Gaudího centru v Reusu – zde mají otevřeno během siesty a také jsme jeli na menší vodopády u Alcoveru – v porovnání s národním parkem trochu malé… ale výlet dobrý! Ne, že bychom se chtěli poflakovat, ale diplomky jsme tak nějak odevzdali a teď čekáme. Moje školitelka ji se mnou např. vůbec nekonzultovala, což je trochu hloupé… Ale její dítě se stále neosamostatnilo nebo co. Měla mi volat ve středu, ale – překvapivě nic. Já jsem jí zkoušela volat předtím, ale to mi to nebrala, tak já už nevím. Na emaily občas reaguje, ale já už těch nepravd mám trochu dost – jakože napíše, zavolá, opraví, všechno bude a pak… Zítra máme prezentaci projektů, tak nevím, jak úplně objasním ty výsledky…

A dnes jsme jeli do přírodního parku Garraf, který je kousek od Barcelony. Někde jsem si přečetla, že tam rostou korkové duby. Takže jsem zešílela, že to musíme jako vidět, ty korkové duby! V Lonely Planet sice radí, že potřebujete vlastní dopravu, ale na internetu naleznete návody, jak se tam dostat vlakem.

Tu pravou zastávku jsme sice nemohli najít na stránkách vlakové společnosti Renfe, ale to je zřejmě zdejší běžná praxe – některé zastávky a spoje jsou jaksi TAJNÉ… Proto jsme jeli do města Sitges, ze kteréh se tam údajně dá dojít – jak se ukázalo, tohle byla lež, ale v Sitges jsme našli, že jede další vlak do Garraf – to je ta tajná zastávka. Takže jsme do vlaku přestoupili. Ještě předtím jsme si v turistických radách a poradách vyžádali mapu.

V Grarrafu měla být dle mapy turistická informační kancelář. Hahaha – lež jako věž – anebo neumíme dobře hledat. Garraf je totální zapadákov, chcete-li dovolenou v klidu, jeďte tam! Jakože fakt konec světa. Po marném hledání informací jsme našli alespoň velikou mapu, kterou jsme si vyfotili. Jedna červená měla vést k hradu, druhá červená k informacím v praku a snad i k buddhistickému klášteru. Vydali jsme se po první – tu jsme našli. Hrad nebyl daleko a šlo se k němu po betonové cestičce. Korkové duby nikde. Michal mě sice upozorňoval, že třeba nebudou, ale já mu nevěřila. Moje naděje stále žila.

Jenže když jsme vyšli na kopec, zjistili jsme, že „hrad“ je taková malá špinavá zarostlá zříceninka těsně pod elektrickým vedením, a že je od ní vidět povrchový důl. Michal dostal záchvat smíchu. Potom mě utěšoval, ať nejsem smutná, že tam nejsou korkové duby, ale těžba, a potom se zase řehtal a důl filmoval. Do zříceninky jsme vešli – velká romantika pod těmi dráty a s hlukem z těžby. Byla jsem těžce zklamaná. Michal tvrdil, že ho to nemůže vyvézt z míry po tom roce tady, ale já byla smutná. Ale nevzdávala jsem se!

Chtěla jsem objevit tu druhou červenou, která vedla do informačního centra parku a k buddhistickému centru a ke korkovým dubům a tak. Jenže poté, co jsme slezli z hradu, jsme zjistili, že červená buď vede po dálnici, nebo vede po frekventované hlavní silnici - :-( Takže jsme to vzdali – všechno špatně, všechno velké lži

Ale Michálek byl plný optimismu, říkal, ať nejsem smutná, že školitelka mi nezavolá, že to se stává, a že nějaký imaginární přírodní park přece přežijeme. Hm… Rozhodli jsme se jet do Calafellu, podle Lonely Planet tam mělo něco být…

Museli jsme nejprve přestoupit ve Vilanova i la Geltrú… Zde jsme se nemohli dostat přes turnikety ven, protože v tajné zastávce v Garrafu jsme si nemohli koupit lístek. Nakonec jsme zjistili, že poslední turniket funguje i bez lístku… Chvíli jsme tu pobyli a pak jeli dalším vlakem dál. Omylem jsme ovšem vystoupili o zastávku dřív… Naštěstí tímhle směrem to jezdí co půl hodiny – tak jsme tak bloumali kolem a viděli jsme pána na kole, co měl helmu nasazenou přes ucho – asi jako se tu v laborce používají rukavice, pán používal helmu…

Když jsme se konečně dostali do Calafellu, museli jsme rychle hledat ty památky – už bylo před siestou. Ale kdepak, žádné označení, šipky ani nic dalšího jsme neobjevili. Museli jsme se vydat do informací, které tu byli, a tady nám ochotná paní prozradila, kudy jít, kde to není značené a tak. K ruinám starým 2500 let jsme se dostali kolem nějaké hlavní silnice, skoro příkopem – bezva příkopová cesta. Ale zase to byly pěkné zrekonstruované domky iberské kultury, stálo to za to!

A ještě jsme viděli hrad zpoza vrat – otevřen jen o víkendu. Také jsme si dali výhodné hamburger menu ve velice zvláštním podniku, kde nám řekli, že pokud to chceme jíst tam, že to stojí o euro víc, ale my si neměli kam jinam sednout, tak jsme jim to euro teda dali :-) Velice výhodné menu :-)

No a potom jsme už jeli do našeho tarragonského domů, tedy s přestupem, samozřejmě. Uff, to ale bylo náročné… Tolik přestupů za jeden den. Takže já si dala před véčou siestičku a potom přišla angličanka a my jí uvařili vepřo špenáto knedlo. Moc zajímavý katalánský den!

10. 6. 2010, Hausmann, Martina

Takže Michal se tu ze mě snaží na blogu dělat stíhačku a hausfrau. Žádná hausfrau nejsem, Michal je hausmann a měl by se pořádně starat o domácnost. Kdyby byl chudínek pod pantoflem, jak tady líčí, tak ten mrdník, co měl vedle postele, uklidil už dávno, a ne až dnes, pět minut před návštěvou nagelovaného zájemce o náš pokoj. Ani to ale nagelovancův zájem o náš pokoj příliš nezvýšilo. Výhoda však byla, že se našly Michalovy rukavice, které tu ZŮSTANOU, a rozhodně nepojedou domů!!! Stejně jako všechno ostatní děravé oblečení, které náš Hausmann miluje. Tak, když chce být pod pantoflem, má to. Teď jsem mu to nandala!

Jinak dnes Hausmann vymýšlel, kudu pojedem do Pyrenejí. Říkal při tom velice sprostá slova. Dokonce i vynalézal některá neslušná spojení. Velice inovativní, Hausmann. Jako vždy, když si prohlíží stránku renfe či jiných dopravních společností.

Teď hausmann objevil louži rozšiřující se z koupelny. Neumí se totiž sprchovat, aniž by přitom umyl podlahu, záchod i okolní stěny. Velmi ho to rozzuřilo a vytřel to rukavicí, kterou, jak řekl, stejně vyhodíme.

9. 6. 2010, Diplomka a výlety, Michal

Poslední dva nebo tři týdny, ani už přesně nevím, jsme dělali poslední zkoušky a dopisoval jsem diplomku. Protože jsem to nechal všechno po katalánsku na poslední chvíli, dělal jsem to jeden den až do šesti do rána. Ve čtyři ráno Martina zjistila, že nejsem v posteli a hrozně mě seřvala, co to mám za životní styl. V šest ráno jsem šel spát a v devět ráno jsem se probudil a pokračoval v psaní a Martina mě za to znova seřvala. Odpoledne jsem skončil a protože jsem se cítil nevysportovaně, chtěl jsem jít běhat, ale Martina mi to zakázala, protože byla přesvědčená, že bych zkolaboval. Proto jsme si šli jenom zaplavat do moře.

Taky jsme o víkendu šli na výlet po pobřeží (L’Ampolla – L’Ametlla de Mar), kde bylo mnohem víc útesů než pláží, ale stejně to bylo super, protože jsme se mohli vykoupat, když nám bylo vedro. Včera jsme jeli do El Pla de Santa Maria, kde měli hezký kostelík a měla tam být trasa se stavbami ze suchého kamene (pedra seca). Začátek té trasy jsme sice našli podle popisu, ale pak cesta skončila v polích a štěkali tam psi. Tak jsme to otočili a přešli jsme hory do Montblancu. Ve vesnici Peňafeta na nás štěkala za plotem smečka psů a jedno štěně nečekaně proběhlo dírou v plotě. Ta díra naštěstí ale byla tak malá, že větší psi proběhnout nemohli. Nevíte někdo, jestli se pes spolehlivě zalekne, když odpálím petardu? Ten katalánský venkov je poslední dobou nějaký uštěkaný. Co já vím, tak vždycky na Silvestra psi kňučí někde v koutě.. ale platí petarda třeba i na vlčáka?

6. 6. 2010, Jak jsme si pěkně zaplavali, Martina

Abych hned vyvrátila pochybnosti o našem zdejším školním úsilí, nejprve popíšu svůj poslední týden v laboratoři. Vzhledem k tomu, že jsem konečně získala součástky do mé pumpy, prováděla jsem každý den reakci a dala si za týden něco jako pět dvanáctek. Kromě odebírání vzorků jsem stihla i mikroskopovat, neboť některé vzorky mi mohl odebrat Michal. Jsme tak sehraný pár! Laborka je teď vzdálená cca 300 m od kanclu, kde máme počítač. Každou hodinu odebírat a analyzovat vzorek, to je přímo za odměnu. Připadala jsem si jako jojo na hodně dlouhém provázku… V pátek měla přijít moje školitelka, ale nepřišla, jako nějakou konzultaci výsledků bych si tedy celkem zasloužila, ne? Ale tak před měsícem porodila a dítě se asi ještě neosamostatnilo, ale třeba se to do úterý povede…

V sobotu jsem měla všeho tak akorát plný kecky a Michal asi taky. Proto jsme si dali super výlet z městečka L’Ampolla asi 17 km po pobřeží. Byla to vážně nádhera, skoro celou dobu jsme měli výhled na modromodré moře, jachty, palmy, racky… Pochodovali jsme po plážích z kamenů, písku i po útesech. Taky trochu po asfaltu, ale to se nepočítá!

Slunce prahlo už pěkně letně, ale my jsme si nezapomněli opalovací krém, takže žádný problém! I vodu jsme měli, jen trochu teplala. Byla to nádhera. Jen jsme byli trochu nároční, takže nám trvalo pěkně dlouho, než jsme si vybrali tu pravou pláž, kde se vykoupeme, ale potom jsme narazili na jednu, která opravdu stála za to.

Úplně opuštěná kamenitá pláž, která ovšem v moři přecházela v jemné písečné dno, se schovávala v romantické zátočině, kde NIKDO nebyl! Byli jsme na nejromantičtějším místě v Evropě a byli jsme tam sami! Sluníčko svítilo, moře bylo úplně průhledné – s nadšením jsme tam naběhli a v téhle opuštěné zátočině jsme si nádherně zaplavali!

No a potom ve stejném duchu pokračoval zbytek cesty až do L'Ametlla de Mar, kde jsme si koupili zmrzlinku a odjeli vlakem do Cambrils. V Cambrils byl zrovna středověký festival a pouť, kde jsme si zakoupili patatas braves. Poté jsme rychle utekli, protože vydávali děsné zvuky…

Den jsme zakončili doma vínečkem… Krása. Dnes se věnujeme DP :-(